Příběh holubů

Někdy v červnu se nám na balkóně začaly objevovat klacíky. Bylo to trochu divné, protože u našeho okna není žádný strom. Než jsme ale stihli balkon uklidit, začaly klacíky nabírat rondelovitý tvar, až z něho vzniklo... hnízdo. Tím se vysvětlily zvuky, které jsme ráno z balkónu slýchali -- co jsme identifikovali jako padající vodu, byl ve skutečnosti holubích křídel šum.
Holuby rád nemám, a tak jsme se rozhodli hnízdo zlikvidovat. Když na to ale přišlo, v hnízdě už byla dvě malá vajíčka. To změnilo situaci, protože našim citlivým duším přišla nepřijatelná představa nešťastné ptačí maminky, hledající počáteční vývojová stadia svých dětí.
Teprve potom jsme začali litovat, že jsme se hnízda nezbavili hned a došlo nám, že vylíhlá děťátka možná nebudou respektovat náš životní rytmus a budou pískat ponejvíc v době, kdy budeme chtít spát. Jenomže problém se jakoby vyřešil za nás -- jednoho dne byla vajíčka pryč. Vysvětlit si to neumíme dodnes, nemyslím, že ptáci v pařátech, zobáku nebo pod křídlem umí stěhovat vajíčka, takže v úvahu přichází jen kuna nebo vrhači vajíček.
Každopádně jsme si oddechli a slíbili si, že příští rok každé hnízdo zlikvidujeme v zárodku, abychom opět nebyli vystaveni morálním dilematům o nevylíhnutých životech. Ovšem osud si s námi opět zahrál: po nějaké době se v hnízdě objevila další dvě vajíčka, na kterých holubice, mezitím pojmenovaná Eva (Holubová), pečlivě seděla. A to pečlivě doslova: za deště, za větru, ve dne, v noci a po dnešní těhotenské kontrole balkonu můžu říct, že i úspěšně.

Teď zbývá otázka: jak děti Evy a Vaška pojmenovat? Přidejte svůj návrh nebo hlasujte pro návrhy ostatních!