Tři mušketýři

Dumas, Beatles a Pražské jaro '68, aneb postmoderna dorazili do Městského divadla. Jak to jde dohromady? Inu, nijak zvlášť. Je mi záhadou proč si duo Otčenášek/Burešová vybralo k naroubování na dramatizaci Mušketýrů právě britskou kapelu a přelomový rok československé historie. Asi chtěli klasiku zvárnit nějak nově a mají na tu dobu hezké vzpomínky z mládí. Beatles ale nemají jinou funkci než vyplnit ticho a žádné odvážnější zapojení slavných písniček se nekoná (například ve srovnání s muzikálem složeným výhradně z písní kapely jen o málo slavnější) a se shodným efektem by v představení mohly účinkovat písničky třeba od Chinaski.
Stejně tak stylizace přiběhu jako barvitých představ školních děvčat dovádějících na dvoře pavlačáku nemá valnějšího smyslu, než že příběhem parkrát projde domovnice s kýblem. Honza v tom našel aspoň posunutí příběhu v poskytnutí efektu "deus ex machina" (já ho tedy nezaznamenal), kdežto Baru v tom vidí jen prvoplánovitou snahu diváka za každou cenu pobavit.
Neubráním se srovnání se Třemi mušketýry na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, které do fraškovitosti ujíždělo mnohem víc, ale kde celkové vyznění zachraňovalo spektakulární vyznění opravdových "kulis", pravých rekvizit a živého dobytka.
Oproti tomu nabízí otevírák sezony MDB slušné herecké výkony, stejně pěkné kostýmy, ale je stahován ke dnu absentující výpravou (jediná scéna, kde se odehrává všechno a nezmění se ani po přestávce - skoro tak špatné jako v Jánošíkovi), ale především nefungující dramatizací a hudebním doprovodem.

Jánošík aneb na skle malované

Písničky pěkné, chlapci pěkní, děvčata pěkná, ale na klobásku to tedy nebylo.

Režijní prvotině Stano Slováka podle polské předlohy by se určitě dalo říkat vystoupení s písničkami a tanci a jako takové by snad bylo i pěkné, ale vydávat to za divadlo?
Dějem nás provází dva vypravěči, kteří staví oslí můstky mezi jednotlivými písničkami popisující scény z Jánošíkova života odehrávající se před stále stejnou scénou. Až se mě zmocňoval dojem, že jediný muzikál, co Slovák viděl bylo představení Jazz Side Story, a že si myslí, že takhle vypadá muzikál. Tragédii už jen dokresluje, že se téměř všichni herci (panduři, zbojníci, čert,...) pitvoří a staví za debily...

No king rules forever (Deník krále vs Neumírej sám)

Deník krále (2008)
Neumírej sám (Never Die Alone, 2004)

Když zapátrám ve své brožované paměti, nevybaví se mi (kromě několika muzikálů) moc děl, která bych viděl jak v divadle tak v kině nebo televizi, ale díky Městskému Divadlu Brno a TV Prima můžu do ní připsat další stránku.

Film vychází z knižní předlohy afrického spisovatele Donalda Goinese, který do svých knih zaznamenával zážitky ze svých závislostí na heroinu a kromě toho ovlivnil množství černošských raperů. MDB Deník prezentuje jako "nový původní text progresivní a novátorské autorské dvojice Plachý – Šimáček", nicméně inspirace knihou je nepřehlédnutelná. "Původnost" má tak zřejmě spočívat v přidání Verdiho-Hugova Rigolletovského motivu.

V obou příbězích je hlavním hrdinou Král, drogový dealer (a v divadelním ztvárnění taky gangster), který se vrací do rodného města kvůli smíření a přijmutí zodpovědnosti, ale jediné co najde je smrt.
V Neumírej Krále Davida ztvárnil raper DMX a v rolích lasvegaských gangsterů zaskakují černí bratři z gheta, v Deníku Igoru Ondříčkovi jako Králi bez přívlastků sekundují kolegové z marseillského ruskojazyčného gangu. Ve filmu tak logicky zní především černá muzika, kdežto představení (o něco méně logicky) doplňují úderné songy Daniela Landy.
Tím ale rozdíly zdaleka nekončí.
Zatímco v Deníku přichází Král k poznání skrze jakési duchovní prozření zprostředkované svatou Terezou, v Neumírej je to obyčejné lidské poznání toho, že dělá stále stejné chyby a když je chce odčinit, musí začít od začátku.
Film je mnohem syrovější a na rozdíl od představení situaci odlehčuje. Kde v Deníku stačí nosy od cukru, tam v Neumírej nastupují jehly. Závěr představení je v podstatě happyend (těsně před koncem se dokonce schyluje k megahappyendu), kdežto ve filmu přežije jen jediná kladná hlavní postava.

Srovnávat obě díla se pokoušet nebudu a snad to ani nejde. Výtek k Neumírej sám mě napadá míň a přijde mi trochu líto, že film nedosáhl většího ohlasu. U Deníku Krále bych ocenil méně sexuální explicizmů a raději viděl více vážného tónu (ale asi se neshoduju s vkusem diváka MDB).

Jazz Side Story

Už by málem upadl v zapomnění originální koncept, kterého se dopustil šlapanický gymnaziální muzikál revolučním oddělením herců od zpěváků, kdyby ho, bez ohledu na dvojnásobné náklady na honoráře umělců - s grácií sobě vlastní -, neoprášil brněnský MošaLand ve svém recyklovaném hudebním kuse. (Domácí intelektuálka mi připomíná, že šlapanický muzikál zase vykrádal MDB muzikál Bastard, takže tímhle Moša jen dotahuje skóre.)
Pro milovníky West Side Story asi bylo představení (včetně divácky vděčné hiphopové vložky) záživné, a na druhou stranu pro nás, co známe jen písně Amééérikááá a Samvééér, svou jedenapůlhodinovou délkou milosrdné.
P.S.: To vzadu není filmová projekce, to jsou fakt lidi.