Číháš?

Při čtení vtipného článku o číhání na tramvaj, jsem si vzpomněl na historku z dětství, která čtenáři tohoto blogu může spolu s předchozími články pomoci udělat si obrázek o mojí osobě.
Obtížně se seznamuji a to je nepříjemné obzvlášť při přechodu do nového kolektivu.
První den při nástupu do první třídy jsme se všichni představovali paní učitelce a spolužákům. Maminka mi poradila, ať si hned první den vyhlédnu někoho, s kým budu kamarádit, a k tomu se situace, kdy se každý postavil a řekl svoje jméno, přímo nabízela.
V tomto konkurzu na kamaráda zvítězil sympatický chlapec Petr Číháček a hned jsem taky vymyslel, jak navážu konverzaci, kontakt a tím i úspěšné přátelství. A tak jsem později o přestávce na oběd přistoupil k chlapci, kterého jsem si dobře zapamatoval a bodře pravil: "Na koho číháš, Číháčku". (Laskavý čtenář nechť kvalitu vtipu posuzuje optikou frekventanta první třídy.)
Ovšem rekce byla diametrálně jiná, než jsem si představoval. Oslovený chlapec se otočil a neomaleně mi vyťal facku.
Dlouho jsem nemohl pochopit, proč se ten sympatický kamarád začal chovat tak hrubě, ale později se vše vysvětlilo. Díky své skromné paměti jsem totiž oslovil spolužáka jménem David Čuhel, který, jak se později ukázalo, měl některé zajímavé vlastnosti a dovednosti (uměl pít inkoust do plnících per), ale jinak se z něho vyklubal největší sígr třídy.

Epilog
S Petrem jsme později kamarádili až do páté třídy, kdy se s rodinou odstěhovali. David už nějaký rok odpočívá v pokoji. Moje paměť (nejen na obličeje) se od té doby moc nezlepšila.