Tři mušketýři

Dumas, Beatles a Pražské jaro '68, aneb postmoderna dorazili do Městského divadla. Jak to jde dohromady? Inu, nijak zvlášť. Je mi záhadou proč si duo Otčenášek/Burešová vybralo k naroubování na dramatizaci Mušketýrů právě britskou kapelu a přelomový rok československé historie. Asi chtěli klasiku zvárnit nějak nově a mají na tu dobu hezké vzpomínky z mládí. Beatles ale nemají jinou funkci než vyplnit ticho a žádné odvážnější zapojení slavných písniček se nekoná (například ve srovnání s muzikálem složeným výhradně z písní kapely jen o málo slavnější) a se shodným efektem by v představení mohly účinkovat písničky třeba od Chinaski.
Stejně tak stylizace přiběhu jako barvitých představ školních děvčat dovádějících na dvoře pavlačáku nemá valnějšího smyslu, než že příběhem parkrát projde domovnice s kýblem. Honza v tom našel aspoň posunutí příběhu v poskytnutí efektu "deus ex machina" (já ho tedy nezaznamenal), kdežto Baru v tom vidí jen prvoplánovitou snahu diváka za každou cenu pobavit.
Neubráním se srovnání se Třemi mušketýry na otáčivém hledišti v Českém Krumlově, které do fraškovitosti ujíždělo mnohem víc, ale kde celkové vyznění zachraňovalo spektakulární vyznění opravdových "kulis", pravých rekvizit a živého dobytka.
Oproti tomu nabízí otevírák sezony MDB slušné herecké výkony, stejně pěkné kostýmy, ale je stahován ke dnu absentující výpravou (jediná scéna, kde se odehrává všechno a nezmění se ani po přestávce - skoro tak špatné jako v Jánošíkovi), ale především nefungující dramatizací a hudebním doprovodem.