Jak jsem se dal na charitu

Páteční extraordinérní představení (pozor na nevhodný název článku!) mělo pro mě nepříjemnou dohru. JUDr. D. nejdřív nechala pozdravovat Bářinu paní matku, a když má ostražitost polevila, požádala mě, abych v sobotu přišel pomáhat se sběrem pro Charitu. Nejednalo se o nic menšího než veleznámá událost na 5. nástupišti, kam každý měsíc chodí Brno odkládat do přistaveného vagónu svůj obnošený šatník.
Celou noc mě pronásledovaly předtuchy jak lední medvěd hrdiny oblíbeného seriálu (pro méně znalé: Ztraceni), takže jsem byl skoro rád, že už lehce po deváté ráno můžu za vydatného drkotání zubů pospíchat k nádraží. Tam jsem mezi osazenstvem (vesměs vesničani z okrajových částí Brna) vzbudil pozdvižení, protože jsem jako jediný nepřijel autem, ale šalinou. Po chvíli, kdy se pro mě hledalo vhodné nasazení, byl jsem vysazen do vagónu, abych společně s Vojtou ukládal přinesené pytle s textilem do prostorově výhodných kombinací. Nevím, jestli se dobytčák tak rychle zadýchá, ale za chvíli mi zima nebyla. Když jsem si odkládal bundu, napadlo mě, že jsem nemusel za bundu utrácet tolik peněz v Makru, protože účast občanů na sbírce byla vysoká a vkusného oblečení dostatek; a na druhou stranu jsem si pomyslel, že když už jsem ji tak draho pořídil, nebylo by fajn ji nedopatřením přidat ke sbírce.
A občané nosili. V igelitce. V krabici. V kufru (pravděpodobně jako set, doufám, že žádný z darovaných kufrů nebyl nějakého roztržitého cestujícího). V kabeli (stejné jako předchozí). V igelitovém pytli. Ti pitomější naplnili ten nejtenčí pytel těžkým textilem, takže se po uchopení pytel roztrhl. Někteří se dožadovali vrácení svého zavazadla (většinou igelitek zadarmo z obchodu -- asi k nim měli citový vztah), aniž by domysleli, kam ve vagóně věci přijdou. Korunu tomu nasadila stařenka, která mi podala tašku, aby mi poté, co jsem ji ladně vyhodil ke stropu útěšně se zaplňujícího vagónu, oznámila, že ji chce zpátky. (Nakonec se to vyřešilo tak, že do vagónu mezi věci poslala vnuka, aby ji našel.) A ti nejpitomější pořádali závody v naplnění tašky co nejodlišnějším obsahem: dole knihy, uprostřed šaty, nahoře sklo.
Díky tomu, že někteří nebyli schopní pochopit, do kterých dveří vagonu patří co (bylo to složité jedny dveře textil, druhé zbytek), vím, že nosili i spoustu dalších věcí. Knížky. Tři igelitové pytle poštovních známek. Jízdní kolo. Židli. Spoustu lyží. Gramofon a dvě tašky desek. Televizi (proč platit recyklační poplatek, že). Když jsme potom odpoledne seděli u jedněch z našich mnoha rodičů a já jen zmoženě poslouchal hovor, skoro každé podstatné jméno, které jsem zaslechl představovalo věc, kterou lidi přinesli.
Všechno by to bylo celkem fajn, kdyby se kolem vagónu nestahovali bezdomovci, kteří jednak somrovali čaj, kterej Karel přinesl pro pracující na zahřátí, a také převelice ochotně přebírali od lidí balíčky, aby je před tím než nám je předají důkladně prohlédli. I když jsem si o přinesených věcech nedělal iluze, tihle pánové, ze kterých se táhl pekelný puch mě utvrzovali v tom, že na tuhle akci budu mít určitě nějakou vzpomínku a třeba taky nějaké malé skákající kamarády.
Kraloval jeden homeless, který se ptal, kam ten vlak jede. Paní organizátorky byly zvyklé na tyhle dotazy odpovídat, takže vysvětlily, že do Broumova, kde se třídí a posílají dál. A on, že jestli může jet taky. Byl celkem problém mu vysvětlit, že nákladní vlak může jet i několik dní...
Za tři hodiny byl vagón skoro plný a já úplně grogy. Doma jsem do pračky nacpal věci nasmrádlé bezdomoveckým smradem a šel se důkladně vydezinfikovat do koupelny. I když se mé obavy nepotvrdily a nic navíc jsem si kromě zážitků nepřinesl, na tuhle akci budu hodně dlouho vzpomínat.