Prague (5)

Cesta z Prahy zpátky taky nebyla úplně bez problémů. Začalo tu už při rezervaci lístku po Internetu. Díky nejednoznačným informacím na stránkách jsem si nebyl jist, jestli mám jízdenku do žlutého autobusu nebo do obyčejného autobusu, který jel jako posilový spoj. Moje nervozita dostoupila vrcholu, když stewardka jednoho pasažéra o řadu přede mnou vyvedla, protože měl lístek do druhého autobusu. Nakonec to dobře dopadlo a autobus vyjel do zacpané Prahy. Teď už mi starosti dělala jen peněženka v zadní kapse kalhot. Byl jsem totiž požádán, abych do Brna odvezl nějaké věci: 2.000 EUR v bankovkách různých hodnot, které tak mou peněženku zvětšily zhruba na dvojnásobný objem a lístek na Pendolíno. Společně s batohem se dvěma notebooky a jedním PDA jsem si připadal jak oslíčku, otřes se a jako ideální cíl pro kapsáře a zloděje všeho druhu.
Nicméně se mi vyplatila týden neholená vizáž a převlek za šupáka (no vlastně podobně chodím oblečený skoro pořád, ale to sem nepatří), a do Brna jsem všechno (až na pár milionu nervových buněk umřelých ze stresu) dovezl.
Docela ten týden v Praze utekl.

Prague (4)

I když dnešní den byl chudší na akční zážitky -- už se neopakovalo nic ve stylu únavou pryže násilně přerušeného koupání ve vaně a nuceného přestoupení do sprchového koutu (po informaticku by se řeklo, že jsem musel provést failover do hot spare zálohy... i když hot to úplně nebylo, voda se musí nechat trochu odtéct, spíš to tedy byl takový warm standby), mnohem víc jsem ocenil zážitek ohromě zajímavý: poprvé v životě jsem viděl člověka, který se živí jako kontraktor.

Vysvětlím o co asi jde, ale zaměstnanci (a to hlavně státní) by v zájmu sebezachování neměli číst dál. Kontraktor (někdy též freelancer) si vydělává tak, že se nechá najímat na práci u firem a to tak, že pracuje přímo v sídle té (nezřídka zahraniční) firmy. Pracuje na živnosťák nebo na nějakou smlouvu, a to většinou na jednorázovém projektu, ale výjimkou nemusí být ani dlouhodobější spolupráce. Výhodou je, že se člověk podívá po světě, dělá mnohem rozmanitější práci a dostává víc peněz (částečně to je jen opticky, firma za něj neplatí zdravotní, sociální a důchodové odvody, to musí člověk sám), nevýhodou je v případě cizozemské nebo cizoměstské firmy omezený kontakt s rodinou a přáteli a hlavně to, že v případě problémů se firma kontraktorů zbaví nejsnáz (žádné pracovní smlouvy s výpovědní lhůtou) a tudíž nejdřív. Předpokládám, že pro ty, kteří si nejen nedovedou představit jít pracovat do soukromé firmy nebo nedej bože být sami sobě živnostníky, to musí být nepředstavitelná představa.

S dotyčným kontraktorem jsme byli na obědě v italské restauraci (zapečené vepřové se sýrem a parmskou šunkou s hráškovou rýží) a musím přiznat, že při placení stravenkami, na které jsem jinak velmi hrdý, jsem se cítil trošku divně.

Zítra už jedu domů, i když jsem měl před cestou trochu obavy, celkem to v Praze uteklo. Po setmění mě napadlo, že se pro mě trávení večerů moc nezměnilo: oba s Bárou sedíme (ležíme) u notebooků, díváme se na televizi a píšeme si po ICQ.

Prague (3)

Včera večer se mi stala hrozná věc. Zrovna jsem zkoušel kromě sprchového koutu i rohovou vanu, a zrovna ve chvíli, kdy jsem seděl na vestavěném sedátku a zamyšleně se díval na sedátko záchodové na protější straně místnosti, z ničeho nic na mě prudce vytryskla voda z nečekaného směru. Chvíli mi trvalo zvládnout překvapení, oslepení a zastavení vody, ale pak se mi naskytl pohled na dílo zkázy: hadice od sprchy byla nahoře prasknutá. Na chvíli jsem pustil vodu, ale bystrý proud směřující mi přímo do obličeje nedával na vybranou odkud vítr fouká a voda proudí. Večer pro mě končil nepříjemným usínáním s myšlenkou, že zítra musím jít na recepci se přiznat.

Po sedmé ráno mi už nešlo usnout a jediným ranním zpestřením mi byl pohled na cizince cpoucí do sebe jogurty Aro.

Každopádně odpověď recepční mě kapku dostala. Když jsem jí oznámil, že hadice u sprchy u vany tak trochu praskla, odvětila "Už zase? To jsou asi nějaký šmejdy!" Nejen že mi vůbec nevynadala, ale ještě se mi omluvila(!). Tak jsem se taky omluvil a odkráčel pryč, vstříc dnu vyplněnému zážitky s databází DB2 od firmy IBM a notebookem Dell od firmy Dell.

Po návratu na hotel byla sprcha opravená. Vyzkoušet jsem ji ale ještě nestihl, protože jsem spěchal do hospody Druhej svět za kamarády z vysoké školy, kteří se přesídlili do Prahy.

Prague (2)

Je to až zvláštní, jak člověku chutná snídaně, když ji nemusí vařit. Docela mě zajímalo, jak to budou mít v našem malém aparthotýlku řešené. kdxž jsem nikde nezahlédl kuchyň s kuchařem, a bylo to celkem vtipné: samoobsluha u švédského stolu a ze stolů sklízela recepční. Na nachystání ani žádnou kuchyň nepotřebují. Ani u jídla jsem nezaslechl žádného tuzemce, ale na parkovišti už jsem viděl auto s českou značkou.

Oběd proběhl na zahrádce restaurace. Brokolicový krém, maso na houbách a jako dezert vodní meloun. Skoro si přestávám myslet, že jsem v Praze -- všude mají Kofolu.

Po gurmánské večeři sestávající se z chlebů s šunkou (zakoupeno včera v non-stopu) jsem zamýšlel vyrazit na procházku po okolí. Ale nechtěl jsem po hlavním městě chodit s jeb... vřídkem na noze. Nakonec jsem nešel nikam, protože krvácení (pravděpodobně) ze stehenní žíly nešlo zastavit. Což o to, kapesníky vyhodím, ale ta krev na prostěradle bude možná problém. Raději jsem šel krvácet na plovoucí podlahu, protože ta se mnohem snadněji udržuje. Ale už je to fajn, zítra mi to na výletě do hospody se spolužáky z vejšky bude s hematomem jistě velmi slušet.

Včera jsem šel díky psaní do blogu pozdě spát a vstát v osm byl celkem problém. Snad dneska doženu včerejší deficit.

Toalety

(A není to fotka z nějakého gay zařízení!)

Prague (1)

Protože se na okolních blozích se rozmáhají epické popisy z výletů po velmocích a protože díky zákulisním pletkám přišli pravidelní čtenáři o další pokračování tenisově-netenisových z města P, přidám se s líčením zážitků z výletu do Velkoměsta. Chybět nebudou detailní popisy toho, co jsem každý den snědl, zážitky s GPS (nemám s sebou mapu), informace o tom kde jsem kdy zmokl, jak jsem kde (ne)legálně přespal a další nezbytnosti.

Den pro mě začal brzy. Jako už pár dní předem, i dnes jsem se vzbudil v šest hodin ráno. Neobvyklé bylo, že mi v tom pomohl budík a to, že jsem se pak nemohouce usnout nepřevaloval na posteli, ale (téměř) čiperně vyskočil a vydal se na cestu.

Díky rozkopané České jsem zvolil cestu trolejbusem s přestupem na Lidické na tramvaj. Nicméně IDOS počítá s poměrně optimistickými časy na přestup, takže jsem se začal strachovat, jestli svou první cestu žlutým autobusem vůbec stihnu. Ale za deset sedm byl autobus pořád zamčený a před ním srocená tlupa lidí s kufry na kolečkách. Přestal jsem si myslet, že mám jediný v ospalém Brně troley a přidal se k nadávání na ty, co chodí pozdě. Kolem sedmé dorazil i řidič a mohli jsme odjet.

Oproti Baruščinýmu sýčkování dávali film, který byl inzerovaný, ale jednalo se o film krajně nevhodný, takže jsem ani nepoužil sluchátka, která roznášela stewardka (hubenější model Paula Wild).

Instantní čaj servírovaný v autobuse byl mou jedinou snídaní, oběd u ťamanů nevalné kvality a po zapíchnutí pracovního úsilí bageta. Z kulinářského hlediska zatím nepříliš povedený výlet.

Zato ubytování v aparthotelu vypadá jako na fotkách na webu; ani není poznat, že se původně jednalo o pavlačák. Pokud si jako já myslíte, že aparthotel je od slova apartní, tak se nenechte mýlit: skládá se z apartmánů s kuchyňkou. Recepční byla ráda, že na rozdíl od ostatních hostů se mnou může mluvit česky a tak mě hned radostí skásla o 1.500,- jako zálohu na dálkové ovládání na televizi a satelit, čímž se mi postarala o pěkný večerní program: hledání bankomatu. Byla sice ochotná smlouvat, ale nechtěl jsem vypadat, že na to nemám, za což se mi odvděčila galantní nabídkou, že kdybych opravdu potřeboval, tak mám přijít a ona mi půjčí.

Po setmění jsem s GPS navigací vyrazil hledat bankomat. Díky semknutým vinohradským uličkám jsem ale bankomat našel dřív jak signál z družice, horší to bylo s hledáním vysněného okýnka s hamburgery, kterých je v okolí náměstí Míru poměrně pomálu. Potkal jsem divadlo na Vinohradech, Alhambru se zápisem do tanečních kurzů, několik restaurací a kaváren,... až jsem nakonec musel vzít zavděk non-stop obchodem, takže večer se mým apartmánem linula libá vůně párků s hořčicí servírovaných na stejných talířcích, jaké máme doma.

Autor děkuje svojí paní matce za zapůjčení kufru na kolečkách.